2014-08-11 Den druhý

Pak že poručíme větru, dešti…… Dnes to tedy opravdu neplatilo, pršelo už časně zrána a vydrželo to s přestávkami celý den. Ještě že my všichni, kdo cestujeme sanitkou kolem světa, nejsme z cukru. Rozcvička v režii služebního oddílu s názvem jELITA (byla jsem poučena, že to „j“ je dočista malinké) byla deště ušetřena, ale od snídaně (kakajíčko a rohlíky s nutelou) pršelo a pršelo, takže jsme se s programem schovávali pod střechu. Sanitka míří směrem na západ, dnes procestujeme Německo a Francii. Téma znělo: Co si zabalíme do sanitky, co má obsahovat domácí lékárnička a lékárnička na cesty, předlékařská první pomoc, jak si přivolat pomoc. Absolutně kouzelné byly Blešky se svou papírovou sanitkou, však uvidíte na fotkách. Po svačince následoval „zeměpis hrou“ – do naší cestovatelské mapy světa zapichujeme první vlaječky,

K obědu máme – jak jinak – francouzské brambory a okurkový salát, děti baští jako o závod, to byste koukali.  Však už taky na ně čeká oblíbený „babiččin krámek“ s dobrůtkami, to byla panečku fronta.

Odpoledne jsme čekali na díru v mracích, abychom mohli děti vytáhnout trošku ven. Připravené hry „ke stmelování kolektivu“ musejí počkat na lepší počasí, ale taková šipkovaná pod hrází a v pláštěnkách a holínkách taky není k zahození. Stmelujeme se ze všech sil. Ondrovy Tatranky jsme nechali v suchu u pohádky, naši kamarádi s handicapem potřebují zvlášť pečlivé zacházení. Klobouk dolů před Ondrou a jeho týmem, co všechno zvládnou, a věřte, že to jednoduché není. Mají v sobě hodně lásky a dobroty srdce, jinak by takto svou dovolenou či prázdniny jistě netrávili. Děkuju vám, Ondro, Hanko, Ilonko, Alenko, Majdo, Verunko, Péťo a Deniso, děkuju vám za nás všechny a hlavně za ty sladké drobky i veliké habány. Jen díky vám tady mohou být s námi. Však oni se také umějí odměňovat: při večerním karaoke, tradiční a oblíbené disciplíně našich táborů, se upřímně radovali, rozdávali úsměvy a nadšení na všechny strany.

Teď už je zase půlnoc, u ohně sedí naši zlatí mazáci, kteří určitě i kvůli své „panence Pavlínce“ jsou tak strašně fajn. Jsou to už vlastně hotoví lidé,  jsou to naše milované děti, ale už i parťáci. Jinak všechno všude spí, večerní stýskáníčka a slzičky jsme ukonejšili a uhladili, však to není žádná ostuda, každému se někdy po někom stýská. Nebojte se, vždycky najdou někoho, kdo jim stesk pomůže zahnat, a ráno po něm nebude ani památky.

Tak dobrou noc, naši milí doma, držte nám palce, aby se počasí umoudřilo – zítra nás čeká La Manche a cesta Anglií.

A motto na pondělí:
„Když se na někoho usměješ nebo ho pochválíš, můžeš mu vrátit smysl života“ – Carmelia Elliotová

Komentáře jsou uzavřeny.

Comments are closed.