2014-08-19 Úterý

„Plujem do Afriky, plujeme do Zimbabwe…“ Zase jsme se posunuli o kus dál, na mapě světa přibudou další vlaječky. Jen teda africké počasí se předvedlo v červenci, teď zkouší, co všechno vydržíme. Naplánované vodní hrátky můžeme zapomenout, jsme rádi, že máme děti zdravé. Vždyť i včera při „orientálním“ běhu (termín jednoho z malých táborníků) jsme posílali hned přezout ty, kteří si při zdolávání brodu a lovu ryb namočili tenisky. Ale hýbat se dětičky budou, rozhodl hlavní vedoucí, takže dopoledne proběhlo ve znamení pohybových her všeho druhu. Dva nejstarší oddíly se s Aničkami a Hankou intenzivně věnovali náplni studijního střediska. Rozdělili se do skupin, vymýšleli si modelové situace, jedni maskovali, druzí byli figuranti, třetí zasahovali a čtvrtí hodnotili se supervizí. Anička Altrichterová má bohaté zkušenosti a dokáže je předávat. Děkujeme.
Po obědě (maminčino kuře s těstovinami) přihlíželi oblíbeným „modelovkám“ i ostatní táborníci, někteří viděli něco podobného poprvé, jiní už jsou s poskytováním první pomoci po letech na táborech ČČK mnohem dál. Velcí se opravdu snažili, zodpovědně rozebírali svůj postup i chybky, kterých se dopustili. Největší důraz byl kladen na správné přivolání záchranné služby, víte, ono se to zdá jednoduché, ale každý z nás se může ocitnout v situaci, která bude vyžadovat chladnou hlavu a kvalitní první pomoc. Každá drobnost, kterou si naše děti zapamatují, může mít velký význam pro záchranu lidského života.
Rozloučili jsme se s Aničkou, pochutnali si na skvělých koláčích a už nás čekaly další zápasy turnaje ve vybíjené o cenu Willyho Foga. Kdo nehrál, fandil ze všech sil, zítra prý už budou finálové zápasy. Dlouze jsem tvořila turnajovou tabulku, ale Růža to zvládl levou zadní, to je fajn. Naše nejmenší Tatranky si užívají hracího stanu, ale už se báječně orientují v prostoru tábora, samostatně se vyhledávají kamarády do hry a nikdy nejsou odmítnuti. Toto je inkluze v praxi, bez velkých slov, odborných debat a zdůvodňování, proč to nejde. Na Bělidle to jde.
Po vynikajícím bramborovém guláši už se začaly prodlužovat stíny, sesedli jsme se kolem ohně – „Červená se line záře“, už nám to docela jde. Dívám se po těch hlavičkách, malých, větších i skoro dospělých a děkuju prozřetelnosti, že mi dala dar být šťastná mezi dětmi, pro děti a kvůli dětem. Všechny problémy se zmenšují ve světle dětských očí a dětského úsměvu, věřte mi. A ti dospělí kolem ohně, to jsou vlastně taky takové velké děti s velkým srdcem.
Na jeden večer dvě překvapení: nejdřív si kouzelník (tatínek Míši Teresky) vysloužil velký potlesk a nadšení a potom pohádkový les, který si pro kamarády připravili Růžovi Konopásci za vydatné Liduščiny pomoci. Všechny jsem vám je vyfotila, ale asi je nepoznáte, Lída prostě maskovat umí a kostýmy má úžasné. V lese svítily svíčky i svítící tyčinky, aby vytyčily trasu noční stezky odvahy od čerta k vodníkovi a vodnici, k ježibabě, trpaslíkům, Sněhurce a dalším pohádkovým bytostem. Děti chodily po skupinkách s dospělými, aby se nebály, ale stejně to pro ně byl přízračný zážitek. Noční hra přece k táboru patří. Jednu chvíli to vypadalo, že nám déšť tuhle krásnou zábavu překazí, ale nakonec se přece jen umoudřil, byla by to fakt škoda.
Zítra se přesunujeme do jižní Ameriky a čeká nás pravý indiánský den a finále turnaje. Doufáme, že nás čeká i sluníčko, prosím, prosím. A možná budeme i v televizi.
„Dobře něco udělat je lepší, než o tom jen dobře pohovořit.“ Benjamin Franklin

Komentáře jsou uzavřeny.

Comments are closed.