Jarní prázdniny společně 2013

Ruprechtický špičák a my

Povídání o tom, jak jsme o jarních prázdninách 2013 (ne)zdolali nejvyšší vrchol Javořích hor. Fotky z pobytu najdete zde.

 

Neděle 3.února

Je 8,00 a my vyrážíme z Chrudimi směrem k Broumovu. Před autobusem jsme se trošku rozhlíželi, s kýmže to budeme trávit letošní jarňáky, ale zjistili jsme , že se vlastně všichni známe – z tábora, z Klíčenek, ze školky , z práce a tak. Základní předpoklad – dobrá parta – by měl být zajištěn. Rekondiční pobyt oblastního spolku Českého červeného kříže Chrudim může začít.

Poprvé zastavujeme v Polici nad Metují v muzeu Merkuru. Nejvíc se nám líbí jezdící mašinky v „merkurové“krajině, historické hračky, velký stůl vybízející k hraní a hlavně heslo: „Kdo šroubuje, nezlobí“, které nás bude provázet celý týden.

Na další zastávce na stolové hoře Ostaš se poprvé setkáme s naším hostitelem Milanem. Kocháme se nádhernou vyhlídkou, překrásnou krajinou, ale to ještě netušíme, že nás horolezec Milan protáhne skalním bludištěm a jeho milovanými skalami a že „zastávka“ obnáší dvouhodinové šplhání nahoru dolů. Děti zvládají skvěle, Alenka v kozačkách na podpatku a poprvé bez berlí kapku hůř. Začínáme tušit, jak důkladně nám chce pan šéf svůj milovaný kraj ukázat, ale těšíme se moc.

Pension Malý dům v Ruprechticích nás vítá vlídně skvělým pozdním obědem a útulnými pokojíky, velké holky jsou ubytovány v apartmánech 350 m  od pensionu (to ještě netušíme, že místní mají jiné délkové měřítko ). Všechny děti jsou uloženy podle svého přání, v klubovně mají dostatek místa na skákání na míčích, kreslení, vybarvování, tvoření, luštění….V přízemí máme jídelnu jen pro sebe, je tu i televize, ale na tu fakt nemáme kdy. Celý pension je nekuřácký a u baru plný pult sladkostí,ach jo. Tak do postýlek, zítra je taky den!

 

Pondělí 4.února

 Je půl osmé, vstávat a cvičit, teda snídat, rozcvičky si necháme na tábor. Na snídani si můžeme vybrat z bohatého obloženého stolu, paní Gabča nabízí i párky nebo míchaná vajíčka. Po snídani trošku poklidit, co kdyby Lidušku napadlo podívat se do pokojů. Scházíme se v jídelně, dáváme hlavy dohromady , potřebujeme se domluvit na programu na plánovaný páteční koncert v Broumově. Máme těch písniček tolik, těžko se vybírá, ale nám to jde dobře. Vybrali jsme to, co máme rádi, co si s námi mohou zazpívat Oldies Klíčenky i Klíčenky, které teď nestíhají zkoušky, ale stejně pořád patří k nám. Nejmenší děti překvapují tím, jak jsou při zpívání pozorné a hodné, s chutí se snaží zpívat taky a připravený náhradní program ani nevyužijí. Z kapely máme jen Honzu, ale je statečný a vydrží všechno hrát , díky.

Po obědě a po krátkém odpočinku vyrážíme poprvé na sníh. Prý 150 m a pak doleva. No, vyzvedli jsme velké holky v apartmánu, lopaty na sníh, dojdeme na konec vesnice a tam to je. 150 m to teda nebylo, ale sníh tam byl a  kopeček na bobování taky, tak Milanovi odpouštíme, že si tu nulu ubral. Ruprechtice jsou dlouhatánská vesnice, prý asi 5 km, ale je tady fakt moc hezky. A ten vzduch! Dneska sice není obloha tak modrá jako včera a sluníčko se taky schovalo, ale určitě se nám vrátí.

Po večeři hrajeme v jídelně „Riskuj“, Markétka přijela dokonale připravená. Je to veliká legrace a hlavně je moc hezké, že se u toho nehádáme. Je nás hodně, věkový rozptyl 4 až 61, víc holčiček než kluků, mezi námi čtyři kamarádi s handicapem, ale držíme báječně pohromadě, nikdo se na nikoho nevytahuje, nikdo nikoho neodstrkuje. Je nám spolu dobře.

   

Úterý 5.února

 Dobré ráno, tak dneska nás čeká  zkouška ohněm – celodenní výlet do Adršpachu. Nabalíme hromadu jídla a vyrážíme na autobus a pak ještě na jeden přímo k bráně skalního města. Mnozí  z nás tady byli v létě, ale v zimě je to stejně, i když jinak, krásné a možná romantičtější. Pocukrované skály, zamrzlé jezírko, zasněžené schůdky a krkolomné cestičky, ledopády a lesklým ledem pokryté skalní stěny. Náš průvodce tvrdil, že je to trasa pro důchodce…..Umí vyprávět moc krásně o každé skále a skalním uskupení, je vidět, jak moc to tady má rád a jak to nadšení chce předávat dál. Ale má pravdu, je u nás tak moc hezky, ať si to děti prožijí. Z vyhlídky „ u milenců“ teda většina dětí radši sjela po Pavlíkově vzoru po zadečku, nám, co jsme se ostýchali, to trvalo dýl, ale všichni jsme to zvládli a ani ty nejmenší děti nekňouraly, že je bolí nožičky. Restaurace u nádraží nás zaskočila zamčenými dveřmi, ale my se umíme zabavit i na peróně a nenudíme se. Zpátky jsme jeli hned třemi vláčky a z nádraží nás pan Milan odvozil autem do pensiónu rovnou k večeři. Moc nám tady chutná. Všichni jsme dostali pohled, abychom mohli poslat domů pozdrav z nádherného koutu naší země.

Večer nás čekala první diskotéka, co dodat, ta má úspěch vždycky. To bylo přemlouvání, že už se opravdu jde spát. Ti malí šli dřív osprchovat a na pohádku a velcí „ještě jednu a ještě poslední….“

P.S. Teď jsem se zarazila u toho malí a velcí. Jak se nám ty generace střídají –  ještě včera jsem je nosila v pyžamku do postýlky a najednou jsou „velcí“. Ale pořád jsou to ty báječné šikovné děti. Jak to řekl Péťa: „My jsme ,Ivuško, všichni tvoji“. Větší odměnu nikdo nikdy nedostal!

 

Středa 6.února

 Máme za sebou třetí noc v Ruprechticích a Milan nás vyzval k výstupu na Ruprechtický špičák, prý je tam rozhledna a ten výhled musíme vidět. To nadšení v našich řadách!! Dětem se chce v teple zpívat, navštěvovat se na pokojích a tak, šplhat na nejvyšší vrchol se jim teda nechce ani trošku. A známe se, mají nás přečtené a vědí, jak na nás. Liduška vyhlašuje odpočinkový den, koneckonců, venku vůbec není hezky. Dopoledne prozpíváme, program se nádherně rýsuje, Kája nám hraje na housle, Petruška na klávesy, v krbu hoří oheň – ó, jak je nám slastně . Odpoledne hrajeme Kufr, bavíme se skvěle a Renča napovídá. Tak, a je z toho iniciativa dětí, že si připraví Kufr zase oni pro nás dospělé. No proč ne, legraci kazit nebudeme. Myslím, že při přípravě otázek a chytáků se děti skvěle bavily. A společně po večeři jsme si to užili všichni – nakonec: mládí je stav ducha, ne?

 Jen ten Ruprechtický špičák se vyčítavě tyčí nad vesnicí……..

  

 Čtvrtek 7.února

Poslední dopolední zpívání, vlastně generálka, jde nám to výborně a pořád nás to baví. Potvrdilo se, jak nás muzika nabíjí – ráno zpíváme na půl pusy a zapomeneme slova i u notoricky známé „Co je dobré“, ale jak nám do všech pórů lezou tóny a krásné texty, rozehříváme se víc a víc a ještě není jedenáct a „Jo, je to tam!“. Kéž by to dětem vydrželo a hudba jim obohacovala život, i když už budou opravdu velcí.

Zpívat se naučí pouze zpíváním, můžu posloužit řadou příkladů, kdy se z nenápadného sboristy či sboristky vyklube sólista, který zazpívá a mně se lesknou oči. A navíc teď se v Klíčenkách sešla snad nejlepší parta za těch třicet let, navzájem si fandí, neznají rivalitu, podporují se, ocení dobrý výkon i snahu, bez mrknutí oka přijmou nadšený zpěv Filipa, drží při sobě. Oldies Klíčenky jsou nám velkou oporou, nejmenší děti se nenásilně zapojují, jsme prostě taková velká rodina včetně rodičů našich dětí. Jsem vám za to moc vděčná, přátelé moji.

Odpoledne se udělalo hezky,tak hurá na sníh. Honza vybral prímový severní svah, jezdí to skvěle, děti se vyřádí dosyta. Káťa, Verča a Eliška neodolají vábení Špičáku a vyrážejí jej zdolat. Jsou fakt dobré, zachraňují čest výpravy, ale já je pěkně otravuju neustálými telefonáty, jestli jsou v pořádku. Ale přesto dosáhnou vrcholu, zdokumentují ten slavný okamžik a večer dostanou medaile za prvovýstup. Sláva jim. A to ještě netuším, že Dominika a Verča si výstup střihnou ještě v sobotu ráno, jen se rozední.

Večer nám pan Milan připravil promítání zajímavého filmu o horolezcích a skokanech na skalách, moc hezké to bylo, akorát jsem od všech mámila slib, že oni tohle nikdy dělat nebudou. Dokonale nás dostal příběh manželů ,pro které byly skály smyslem jejich života, obětovali mu doslova všechno. A jejich společný odchod skokem ze skály . když už lézt nezvládali – zmlkli jsme všichni a někdo z dětí řekl: jako labutě …..

 

Pátek 8.února

A máme tu předposlední snídani, dopolední hry v pensionu, brzký oběd a na vláček – čeká nás Broumov!

Dorazil Honza UFO, Slavíci v plném počtu, Dolejšovic, Zuzka, škoda, že Blendy a Láďa nemohli přijet. Na nádraží se odvozíme auty, je to fakt dost daleko, a vláčkem až do Broumova. V mrazivém vzduchu proběhneme ulicemi až ke klášteru, je opravdu impozantní. U vrat nás čeká opravdový mladý Lotrando v tom modrém oblečku jako ve filmu. Provádí nás ledovým klášterem a vypravuje nám o tom, jak zde studuje, ukáže nám svou komůrku i úkoly na stole, knihovnu, kde je nejraději, učební pomůcky, chodby a hlavně přenádherný kostel svatého Vojtěcha, nejzdobnější ve střední Evropě. Lotrando se nás hodně ptá a za správné odpovědi rozdává zlaťáky se svým portrétem. Čokoládové samozřejmě. Ostatní si možná ani nevšimli okamžiku, kdy Péťa, který nejlíp odpovídal, rozdal své zlaťáky nejmenším dětem, to byl pro mě moc hezký zážitek.

 Po prohlídce nás čekala vyhřátá kreslírna s krásným interiérem a zázemím pro děti. Akustika skvělá, vynikající mikrofony (Míša říkala, že se až lekla, když se uslyšela), milá atmosféra, profesionální přístup Karolínky, které bylo v noci a dopoledne tak špatně, ale na koncertě hrála a zpívala dokonale, strhující nasazení dětí, jedinečná sóla, neplánovaný, ale kouzelný duet Káti a Dominika, prostě krásný zážitek a pozvání na příští rok. Už teď se těším.

 Diskotéka na rozloučenou je perfektní, málo platné, nejvíc máme rádi diskošku od Vráti a Dominika. Všichni tančí jako o život a je nám zase fajn. Velcí mě za vydatné Vráťovy podpory umluvili až do jedenácti. Tak ať se nám poslední noc něco hezkého zdá.

  

Sobota 9.února

 Dobré ráno, začíná náš poslední den na Broumovsku, nějak moc rychle to uteklo, ještě jsme všechno neviděli, muzeum papírových modelů , teplické stěny, muzeum v Broumově, katakomby, a na ten Ruprechtický špičák jsme nevylezli a vůbec, za rok sem jedeme znovu. Tak rychle zabalit, naobědvat a na autobus, náš hostitel Milan nás bez dalších zážitků nepustí. Rozloučili jsme se s paní Gabčou a Milanovou maminkou, které nám tak dobře vařily a uklízely, rozloučili jsme se s naším zeleným domečkem a tichou vesnicí Ruprechtice, slíbili jsme Špičáku, že za rok určitě, a vyrážíme. Zastavujeme na Hvězdě, je nádherně bílo a modro, stoupáme ke kapli Zvěstování Panny Marie (moc krásná,moc), na vyhlídku, kde se ještě pohledem loučíme s překrásnou krajinou, která nás vzala za srdce, i když nejsme horolezci. Skupina nadšenců kráčí ke skalnímu divadlu , my řádit na sníh – jezdí to i bez bobů. V chatě Hvězda (nádhera švýcarského typu, dřevěná a udržovaná) nás čeká rozloučení a Milan zve všechny děti na úžasný pohár a malinovku, nás na kávu nebo svařené víno, personál restaurace nás vítá jako vládní delegaci a děti obsluhuje s úklonou – neuvěřitelné. A já dostávám další bonbónek: po hodině hodování přijde ke mně cizí paní, že je učitelka v důchodu a že mi jde říct, jak hodné a vzorně vychované děti máme, že je celou dobu pozoruje a obdivuje. No, co vám mám říkat, málem jsem praskla pýchou.

Pak už jen máváme a slibujeme, že se vrátíme. Děkujeme,pane Jareši, staral jste se o nás jako o vlastní , bylo nám u vás dobře. Váš krásný kraj si budeme určitě pamatovat.

Děkujeme oblastnímu spolku ČČK Chrudim, že pro nás připravil ty nejhezčí jarní prázdniny.

Tak na shledanou za rok.

 A NA TEN RUPRECHTICKÝ ŠPIČÁK PŘÍŠTĚ OPRAVDU VYLEZEME!